• Zlata Hnátová

Moje emoce jsou moje zodpovědnost

Aktualizace: 3. kvě 2019


Miluju ten pocit, kdy jsem šťastná a naplněná. A jsem vděčná, že ho v posledním roce zažívám častěji a častěji. Už třeba z 80%. A že si za to můžu naprosto sama :)

Už mě nebaví být na někoho naštvaná, obviňovat druhé lidi nebo nepříjemné situace. Negativní věci do života zkrátka taky patří a je potřeba s nimi umět pracovat. Ne z nich vyšilovat a dělat dramata. Dříve mi ke vztekání a nadávání stačilo malé oko na punčoše, rozlitý čaj, zapomenuté sluneční brýle, hloupá kolegyně v práci, "strašná ženská" na úřadě a samozřejmě bych mohla pokračovat dál. Ale chtít v životě jen ty hezký věci, je poměrně dětskej přístup.


Naopak umět správně přistupovat i k těm nepohodlým situacím je teprve umění.

Budu konkrétní a uvedu příklad z mého vlastního života. Mám partnera, který působí na první pohled jako hroznej grázl. A do určité míry taky opravdu je. A světe div se, mně se to moc líbí. Z různých důvodů, přijde mi to sexy, cítím se s ním bezpečně, vím, že se nebojí zeptat, ozvat se, vynadat někomu, zařídit věci svým svérázným způsobem, a dost se mi líbí, jak provokuje druhé (ne vždy zcela záměrně) a nutí je přemýšlet o věcech (a často i sobě) jinak, zkrátka boří nefunkční stereotypy.


Aleee… pak přichází to, že taky na můj vkus pije často alkohol, dá si trávu, potřebuje si neřízeně zaskotačit s kamarádama a občas je z pohledu někoho víc “slušného a správně vychovaného” drzej a neomalenej. Já jsem s tím měla tendence na začátku vztahu bojovat a utíkat před tím, aby mi před nedávnem došlo (a já pocítila velkou úlevu), že jsem si ho vybrala.


A hlavně... že "balíček grázl” neobsahuje jen věci, které se mi primárně líbí, ale i ty, které bych raději upozadila.

Jeeenže.. právě tyhle věci k tomu neodmyslitelně patří a je to zkrátka on. A když si to takhle vezmu, dojde mi, že nejsem malá holčička, který jsou 3 roky a která si vlastně trochu dost navymýšlí…. “tohle chci, tohle chci, ale tohle… to už neee” a všichni se kolem ní budou točit, jako kolem princezny, tak ve 30 cítím, že tudy už cesta opravdu nevede. Jsem sama sobě tak vděčná, že jsem postupnou prací na sobě pochopila, že lidi se chovají různě a že jaké kolem toho mám já emoce je moje zodpovědnost.


Takže jsem celý tenhle "balíček grázla” přijala. A víte jak jsem šťastná, jak se zbytečně nehádáme a já se zbytečně nesnižuju k hysterickým scénám, kdy svého muže od sebe akorát odstrkuju. Před 5 lety bych tohle nezvládla a prostě bych odešla. Dnes si to naopak užívám. Neodvíjím svoje štěstí od toho, jak se on chová. Miluju ho a přijímám tak jak je. Nakonec.. netoužíme po tom všechny - všichni? Být milovaní a přijímaní tak, jak jsme, sami sebou?


Co můžeme druhému dát víc, než volnost být tím, kým skutečně je.

Neříkám, že jsem ve 100% případů vždy naprosto moudrá a neodpustím si poučující, maminkovskou poznámku. Ale dnes se víc zaměřuju na to, jestli je to poznámka ala konstruktivní zpětná vazba a nebo kdy jsem nazlobená, protože mě “on nečiní šťastnou”, protože jsem teď sama vlastně úplně zoufalá, nešťastná a ztracená. Je to zkrátka rozdíl. Moje štěstí je v mých rukách a je to moje starost, moje zodpovědnost a můj úkol s tím něco udělat. Ne on, ne oni, ne kdokoli tam venku…




Drahé ženy, pojďte být s námi VE SPOJENÍ a být šťastné a zářivé! Přidejte se k našim ženským online kruhům ŽENY VE SPOJENÍ.


Je mnohem příjemnější, když si tyhle nepříjemný věci řeknem mezi námi děvčaty :) a ušetříme si tak nejedno trápení. Je jasné a naprosto pochopitelné, že když jsme vyrostly prostředí (ať už doma, ve škole, ..), která nás učilo chtít po druhých, aby se měnili a činili nás šťastnými, tak to nyní nemáme jednoduché. Aleee.. rozhodně to není nic, co by se nedalo změnit!


Mějte boží božský dny a těším se na vás zase příště! Zlata





286 zobrazení